Ukázka #1 - Micah

Ve spolupráci s nakladatelstvím Epocha Vám přinášíme novou rubriku s názvem Ukázka z knihy. Doufáme, že Vám to pomůže v rozhodnutí, jestli si danou knihu koupit a třeba objevíte nového oblíbence.



Micah (Anita Blakeová 13) - Laurell K. Hamiltonová


1. kapitola

Bylo krátce po úsvitu, když zazvonil telefon. Jeho zvuk roztříštil můj první sen té noci na tisíc kousků, takže jsem si nemohla vzpomenout, o čem byl. Vzbudila jsem se zmatená a lapala po dechu. Spala jsem právě tak dlouho, abych se jen cítila hůř a neodpočinula si.

Nathaniel vedle mě zasténal a zamumlal: „Kolik je hodin?“
Z druhé strany postele se ozval Micahův hlas, hluboký jako zavrčení, ztěžklý spánkem: „Brzo.“
Spala jsem vmáčknutá mezi nimi jako obvykle, a když jsem se teď pokusila posadit, byla jsem v pasti. Lapená v pokrývce, jednu paži zamotanou do Nathanielových vlasů. Obvykle si je do postele splétal, ale minulou noc jsme všichni přišli pozdě, dokonce i na naše poměry, takže jsme padli do postele tak rychle, jak to jen šlo.

„Jsem tu chycená,“ zavrčela jsem a snažila se vymotat ruku z jeho vlasů, aniž bych ho zranila nebo se do nich zamotala ještě víc. Jeho vlasy jsou husté a sahají mu ke kotníkům, takže toho bylo hodně, co se mohlo zcuchat.

„Nech naskočit záznamník,“ zabručel Micah. Opřel se o loket, aby viděl na hodiny. „Nespali jsme ani hodinu.“ Vlasy mu rámovaly tvář a ramena ve změti rozcuchaných kudrlin. V temnotě zatažených závěsů mu nebylo dobře vidět do obličeje.Konečně jsem vysvobodila ruku z Nathanielových hřejících vlasů, vonících po vanilce. Ležela jsem na boku, podepřená loktem, a čekala, až naskočí záznamník a my tak zjistíme, kdo volá. 

Jestli policie mně, nebo horká linka Chlupaté koalice Micahovi. Vzhledem k tomu, že Natha­niel je striptér, příliš často naléhavé hovory nemívá. Což je koneckonců jenom dobře, nejsem si jistá, že bych chtěla vědět, v jaké záležitosti by někdo mohl naléhavě volat striptérovi – všechno, co mě napadlo, bylo buď hloupé, nebo nemravné. Deset zazvonění a záznamník konečně naskočil. 

Micah promluvil do zvuku svého vlastního hlasu linoucího se z pásky: „Kdo nastavil záznamník na novém telefonu na deset zazvonění?“
„Já,“ přiznal se Nathaniel. „Když jsem to dělal, zdálo se mi to jako dobrý nápad.“

Zařídili jsme si druhý telefon, protože Micah je hlavním asistentem na horké lince, na kterou můžou noví kožoměnci zavolat a získat radu nebo pomoc. Znáte to: Jsem v baru a asi nad sebou brzy ztratím kontrolu, dostaňte mě odsud dřív, než se přeměním na veřejnosti. Striktně vzato není nezákonné být kožoměnec, ale ti noví občas ztratí kontrolu a sežerou někoho dřív, než se z proměny vzpamatují. Místní policie je v takovém případě pravděpodobně zastřelí, než můžou vůbec být obžalováni z vraždy. Tedy pokud má policie stříbrné kulky. Pokud ne… může se to dost ošklivě zvrtnout.

Micah rozumí problémům chlupáčů, protože je místní nimir-raj, leopardí král.
V první chvíli bylo slyšet jenom dýchání, příliš rychlé, zběsilé. Ten zvuk mě přiměl se v posteli posadit, přikrývka mi sklouzla do klína.

„Anito, Anito, tady je Larry. Jsi tam?“ Zněl vyděšeně.
Nathaniel se dostal ke sluchátku dřív než já a odpověděl: „Ahoj Larry, ano, je tady.“ Předal mi ho, tvář ustaranou.

Larry Kirkland – můj parťák, federální šerif, popravčí upírů a oživovatel – už v současné době nezpanikaří jen tak. Od té doby, co začal pracovat se mnou, dospěl. Nebo možná spíš zestárl.

„Larry, co se stalo?“
„Anito, díky bohu.“ V jeho hlase jsem slyšela tolik úlevy, že se mi to vůbec nelíbilo. Znamenalo to, že bude chtít, abych pro něj udělala něco důležitého. Něco, co z jeho ramen sejme nějakou hroznou tíhu, nebo obrovský problém.

„Jsi v pořádku, Larry?“ zeptala jsem se a nedokázala v hlase potlačit obavy.
Polkl příliš těžce na to, abych to neslyšela. „Já jsem v pohodě, ale Tammy není.“

Křečovitě jsem sevřela sluchátko. Detektiv Tammy Reynoldsová, jeho žena a členka Místního oddělení pro supernaturální trestné činy. Jako první mě napadlo, že utrpěla zranění při výkonu služby. „Co se stalo Tammy?“

Micah se ke mně naklonil. Nathaniel vedle mě ztichl. Všichni jsme byli na jejich svatbě. Ksakru, já jsem stála u oltáře na Larryho straně.

„Dítě. Anito, začala rodit.“
Mělo mě to uklidnit, ale neuklidnilo, ani trochu. „Je těhotná jenom pět měsíců, Larry.“
„Já vím, já vím. Snaží se ten porod zastavit, ale nevědí, jestli…“ Nedokončil větu.

Tammy a Larry spolu chodili teprve chvíli, když Tammy otěhotněla. Vzali se, když byla ve čtvrtém měsíci. A teď se dítě, které je oba přimělo změnit všechny plány, nemuselo nikdy narodit. Nebo přinejmenším nemuselo přežít. Sakra.

„Larry, já… Panebože, Larry, je mi to tak líto. Řekni mi, jak můžu pomoct.“ Sice mě nenapadlo nic, čím bych mohla být nápomocná, ale ať už požádá o cokoli, udělám to. Je to můj přítel a v jeho hlase byla taková úzkost a bolest. Nikdy si neosvojil ten prázdný policajtský hlas. 

„Musím být v osm hodin ráno v letadle a oživit svědka pro FBI.“
„Federální svědek, který zemřel dřív, než mohl svědčit,“ odtušila jsem.
„Jo,“ přitakal Larry. „Potřebují, aby oživovatel, který ho přivede zpátky, byl jeden z nás. Někdo, kdo je zároveň i federální šerif. Soudce souhlasil s uznáním svědectví zombie mimo jiné právě proto, že jsem federální šerif.“

„Vzpomínám si,“ zabručela jsem, ale nebyla jsem z toho nadšená. Neodmítnu ho, ani se nebudu zbaběle vykrucovat – ne když je Tammy v nemocnici. Ale nesnáším létání. Ne, bojím se létat. Do háje.

„Já vím, jak moc nesnášíš létání,“ řekl.
To mě přimělo k úsměvu – snaží se mě utěšit i ve chvíli, kdy se jeho život rozpadá.
„To je v pohodě, Larry. Podívám se, jestli jsou na ten let ještě nějaká volná místa. Pokud ne, poletím později, ale poletím.“

„Všechny složky k tomu případu zůstaly v budově Oživovatelé, s.r.o. Zrovna jsem si je byl vyzvednout v práci a ukládal je do aktovky, když Tammy zavolala. Myslím, že můj kufřík zůstal ležet na podlaze v kanceláři. Dal jsem do něj všechny spisy. Agent, který tomu bude velet, je…“ 

Zaváhal. „Nemůžu si vzpomenout. Sakra, Anito, nemůžu si vzpomenout.“ Začal znovu panikařit.
„To je v pohodě, Larry. Zjistím si to. Zavolám federálům a řeknu jim, že dojde ke změně v obsazení.“

„Bert bude naštvaný,“ podotkl. „Tvoje ceny za oživení zombie jsou skoro čtyřikrát vyšší než ty moje.“
„Nemůžeme měnit cenu uprostřed dohody,“ namítla jsem.
„Nemůžeme,“ skoro se zasmál, „ale Bert bude naštvaný, že jsme to nezkusili.“

Zasmála jsem se, protože měl pravdu. Bert býval náš šéf, ale teď se z něj stal jen obchodní manažer. Všichni oživovatelé z naší firmy se totiž spolčili a zinscenovali palácový převrat. Nabídli jsme mu, že buď bude obchodním manažerem, nebo nic. Vzal to ve chvíli, kdy zjistil, že ta změna neovlivní jeho příjem.

„Vyzvednu si ty složky v kanceláři. Najdu si let. Budu tam. Ty se teď starej jenom o sebe a o Tammy.“
„Díky, Anito. Nevím, co bych… Musím jít, je tu doktor,“ řekl a byl pryč.
Podala jsem sluchátko Nathanielovi a ten tiše zavěsil. 

„Jak moc je to zlé?“ zeptal se Micah.
Pokrčila jsem rameny. „Nemám tušení. Myslím, že to přesně neví ani Larry.“ Vyhrabala jsem se z hnízdečka peřin zahřátého jejich těly.

„Kam jdeš?“ zeptal se Micah.
„Musím najít nějaké složky a včas chytnout letadlo.“
„Máš v plánu odletět z města sama?“ zeptal se. Seděl vzpřímeně, kolena přitažená k hrudi.

Podívala jsem se na něj z kraje postele. „Jo.“
„Kdy se vrátíš?“
„Zítra nebo pozítří.“
„V tom případě si potřebuješ zamluvit aspoň dvě letenky.“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co tím myslí. Oživuju mrtvé a jsem legální upíří popravčí. To všechno policie ví. Jsem taky federální šerif, protože každého upířího popravčího, který dokázal projít střeleckými testy, jmenovali federálním šerifem. Každý takový popravčí tak získal víc pravomocí a zároveň byl pod lepší kontrolou. Nebo to byl aspoň záměr. Ale jsem taky lidská služebnice Jean-Clauda, upířího vládce St. Louis. Skrz pouta k Jean-Claudovi jsem zdědila jisté schopnosti. Jednou z těchto schopností je ardeur. Představte si to tak, že sex je jídlo a pokud se dost nenajíte, onemocníte.

To ještě nebylo tak hrozné, horší je, že jsem tak mohla zranit někoho, ke komu jsem metafyzicky připoutaná. A nejenom zranit, ale potenciálně z něj i vysát život. Nebo si  ardeur mohla jednoduše náhodně vybrat někoho, z koho se nasytí. Což znamenalo, že se probudí a vybere si oběť. Ne vždycky mám možnost ovlivnit, koho si vybere. Brrr.

Ardeur živím ze svých partnerů a z pár přátel. Nemůžete se krmit pořád jenom z jednoho člověka, mohli byste ho totiž omylem umilovat k smrti. Jean-Claude musí  ardeur  krmit už po staletí, ale moje verze se od té jeho trochu liší. Nebo ji možná zatím nedovedu tak dobře ovládat. 

Pracuju na tom, ale moje ovládání ještě není perfektní. Bylo by dost špatné, kdybych se přestala kontrolovat například v letadle plném cizích lidí. Nebo v dodávce plné federálních agentů.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se. „Nemůžu si s sebou vzít přítele, když jde o federální vyšetřování.“
„Ty tam ale přece nejedeš jako federální šerif,“ podotkl Micah. „Jde jim o tvoji schopnost oživovat. Tak řekni, že jsem tvůj asistent. Nepoznají, že to není pravda.“
„Proč bys měl jet ty?“ zeptal se Nathaniel. Ležel opřený o polštáře, deka jen stěží zakrývala jeho nahotu.
„Protože z tebe se krmila minule,“ odpověděl Micah. Natáhl se a dotkl se Nathanielova ramene. „Můžu ji krmit častěji než ty, aniž bych omdlel nebo onemocněl.“

„Protože jsi nimir-raj a já jenom obyčejný leopardodlak.“ V jeho hlase zazněla mrzutost, pak si povzdechnul: „Nechci dělat problémy, ale nikdy jsem tu nezůstal, když jste byli oba dva pryč.“ 

Micah a já jsme se na sebe podívali a vše nám bylo jasné. Žijeme pohromadě už asi šest měsíců, ale Micah i Nathaniel se nastěhovali ve stejnou chvíli. Nikdy jsem nechodila s žádným z nich zvlášť. Tedy sice jsem s nimi chodila jednotlivě na schůzky, a sex taky nebyl vždycky skupinová záležitost, ale spali jsme vždycky pohromadě.

Micah a já oba potřebujeme mít nějaký čas jen sami pro sebe, ale Nathaniel ne. Je nerad o samotě.

„Chceš zůstat u Jean-Clauda, zatímco budeme pryč?“ zeptala jsem se.
„Bude mě tam bez tebe chtít?“ váhal Nathaniel.
Věděla jsem, co tím myslí, ale… „Jean-Claude tě má rád.“
„Nebude mu to vadit,“ řekl Micah. „A už vůbec to nebude vadit Asherovi.“

Cosi v tom, co řekl, mě přimělo se na něj podívat. Asher je Jean-Claudův zástupce, druhý ve velení. Byli přáteli, nepřáteli, milenci, zase nepřáteli a sdíleli stejnou ženu, kterou oba milovali pár desetiletí štěstí ve staletích neštěstí.

„Proč to říkáš takhle?“ zeptala jsem se.
„Asher má muže rád víc než Jean-Claude,“ odtušil Micah.
Zamračila jsem se na něj. „Chceš tím říct, že někdy po tobě nebo Nathanielovi vystartoval?“
Micah se zasmál. „Ne, ve skutečnosti je Asher v naší blízkosti vždy velmi, velmi opatrný. 

Pokud vezmeme v potaz to, že jsme oba byli s Asherem, Jean-Claudem a tebou několikrát nazí v posteli, tak musím říct, že se Asher chová jako perfektní džentlmen.“
„Tak co to bylo za poznámku o tom, že má Asher muže rád víc než Jean-Claude?“ pátrala 
jsem dál.

„To kvůli tomu, jakým způsobem Asher Nathaniela pozoruje, když se nedíváš.“
Podívala jsem se na druhého muže ve své posteli. I polonahý v mých peřinách pořád vypadal úplně jako doma. „Obtěžuje tě Asher?“
Zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Všimnul sis, že by se na tebe někdy díval takovým způsobem, jako Micah právě řekl?“
„Ano,“ odpověděl Nathaniel, tvář stále poklidnou.
„A to tě netrápí?“

Usmál se. „Jsem striptér, Anito. Mám kolem sebe hodně lidí, kteří na mě takhle koukají.“
„Ale s těmi nespíš nahý v jedné posteli.“
„Ani s Asherem nespím nahý v posteli. Bere si ode mě krev, aby mohl spát s tebou. To může být smyslné, ale není to o sexu, je to o krvi.“

Zamračila jsem se a snažila se nějak proniknout labyrintem, ve který se změnil můj milostný život. „Ale Micah naznačuje, že tě Asher vidí jako něco víc než jen jídlo.“
„Já nic nenaznačuju,“ bránil se Micah. „Já říkám, že kdyby si Asher nemyslel, že ty a JeanClaude budete naštvaní, tak by už dávno Nathaniela požádal, aby se stali víc než jen přáteli.“

Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. „To by udělal?“
Oba současně přikývli, jako kdyby si to natrénovali.
„A vy jste o tom oba věděli?“
Znovu přikývli.
„Proč jste mi to neřekli?“
„Protože jeden z nás tam vždycky byl, aby Nathaniela chránil,“ řekl Micah. „Teď ale nebudeme.“
Povzdychla jsem si. 

„Budu v pohodě,“ pousmál se Nathaniel. „Až se budu obávat o svou ctnost, začnu spát s Jasonem.“ Usmál se ještě víc.
„Co je na tom tak legračního?“ zavrčela jsem. Vyznělo to naštvaně, protože jsem totálně minula celou tu věc s tím, že se Nathaniel Asherovi líbí. Občas mám pocit, že jsem tupá. A někdy si s muži ve svém životě absolutně nevím rady. 

„Kdybys viděla, jak se teď tváříš – tak ustaraně, tak překvapeně.“ Vyhrabal se z deky a nechal ji za sebou. Připlížil se ke mně, nahý a nádherný. Seděla jsem na kraji postele a neměla kam uhnout. Přiblížil se tak rychle, že jsem spadla na zem, když jsem se pokusila uhnout. Seděla jsem nahá na podlaze a snažila se ujasnit si, jestli mi ještě zbyla nějaká důstojnost, kterou bych mohla zachránit.

Nathaniel se naklonil přes okraj postele a zakřenil se na mě. „Když ti řeknu, že to bylo vážně roztomilý, naštveš se na mě?“
„Jo,“ odsekla jsem, ale musela jsem přemáhat úsměv.
Naklonil horní část těla z postele směrem ke mně.
„Tak potom to neřeknu,“ prohlásil. „Miluju tě, Anito.“
Sklonil se ke mně – pokud se ale máme políbit, budu se muset zvednout na kolena a vyjít mu vstříc.

Nahnula jsem se do polibku, který mi nabízel, a zašeptala jsem proti jeho rtům: „Taky tě miluju.“
„Řekni mi, do jakého města chceme,“ ozval se Micah z postele. „Podívám se, jak to letí.“

Přerušila jsem polibek natolik, abych zamumlala: „Filadelfie.“
Nathaniel se ke mně znovu naklonil. Jednou rukou se přitom držel sloupku postele, aby nesklouzl. Svaly jeho paže se zvolna napjaly, když mi druhou rukou uhlazoval vlasy z tváře. „Budeš mi chybět.“

„Ty mi budeš taky chybět,“ řekla jsem a uvědomila si, že to myslím vážně. Jednoho „asistenta“ možná budu schopná FBI vysvětlit, ale dva ne. Vezmu si s sebou dva a začnou se divit, kdo to je a s čím přesně že mi to mají pomáhat. Nebo to jsem si aspoň říkala. Když jsem hleděla do Nathanielových neuvěřitelně levandulových očí, přemýšlela jsem, jestli se vážně tolik bojím toho, co si o mně FBI pomyslí, že ho tu teď nechám. Skoro ne. Skoro.

Komentáře

Okomentovat

Budeme rádi když nám napíšete komentář. Zajímají nás vaše názory na naše příspěvky. Děkujeme.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Fan překlady knih

Lunapark - Richard Laymon

Saturnin - Zdeněk Jirotka

Zlatý vlk - Bartłomiej Rychter

Doktor Proktor a prdicí prášek - Jo Nesbø

Sněhové vločky - Caitlin Sainio